O cestách prašných

Na začátku tohoto století byl při výkopu základů jedné budovy nedaleko frýdlantského hostince U pošty učiněn významný objev. Dělníci zde nalezli římskou bronzovou minci starou více než 18 století. Podobný objev však nebyl zcela ojedinělý, bronzové mince s portréty římských císařů byly nalezeny též v nedalekých obcích Luh a Předlánce. Tyto objevy jsou neklamným důkazem existence starých obchodních stezek vedoucích přes Frýdlantsko před mnoha staletími. Daleko však byl tenkrát starý Řím s jeho císaři, mramorem i vzdělaností, na Frýdlantsku se v těch dobách proháněli pouze vlci a pár udřených koníků tudy za doprovodu otrhaných kupců táhlo své těžké vozy.

Přes Frýdlant vedla odnepaměti stará "lužická" stezka spojující boleslavský kraj ve vnitrozemí a Zhořelec. Při průjezdu většími městy museli tehdy obchodníci platit mýtné, které tvořilo velkou část městských příjmů. Právě kvůli mýtnému se Frýdlant, který vybíral poplatky od kupců jedoucích po "lužické" cestě na sever i od těch, kteří jeli po "slezské" na východ, dostal do sporu se sousedními městy Žitavou a Zhořelcem, přes která vedla jiná, ale pro svoji větší délku kupci nepoužívaná stezka. Spor tehdy v neprospěch Frýdlantu vyřešili čeští králové Jan Lucemburský a jeho syn Karel IV. Nejprve bylo roku 1351 všem obchodníkům "pod ztrátou jmění a najetku" zakázáno používat stezku "lužickou" a o 27 let později i stezku "slezskou", frýdlantským měšťanům nastaly hořké časy, nesmyslné zákazy "pravily je i město o velké sumy peněz. Právo vybírat mýtné bylo na < ký čas Frýdlantu navráceno až o století později roku 1454. ré zemské stezky byly však velmi rozbité, plné bahna a kamení. Nase tehdejší obchodníci na mnoha místech museli obávat přepadení. Snad o bylo také ve středověku vydáno nařízení, že okolo zemských cest "být les vykácen na vzdálenost, kam lze dohodit kamenem. Jak je vidno již tehdy zákonodárci záleželo na bezpečnosti obchodu. Podoba starých stezek se dochovala v původní středověké žalostnosti prakticky až do 18. století. O jejich stavu leccos vypovídá i stížnost z roku 1784, kterou větrovští sedláci přednesli ve Frýdlantě. Město prý vůbec neudržuje zemskou stezku, a oni, větrovští, na to doplácejí, protože povozníci se snaží výmolům a kamení vyhnout a ničí jim pole a luka. Bídná situace zemských silnic se nezměnila ani v 19. století, kdy se podle zprávy jednoho pražského měšťana podobala silnice z Liberce do Frýdlantu korytu horského potoka. Opravena byla teprve ve 30. letech 19. století, po velké ostudě z roku 1825, kdy na ní zapadl do bahna kůň zhořeleckého postiliona.

Na této prakticky nové silnici začala roku 1854 fungovat pravidelná dostavníková doprava. Pro většinu zdejších lidí však stále zůstávaly jediným dopravním prostředkem vlastní nohy.

Obrovský rozmach lidové dopravy nastává až na přelomu 19. a 20. století, kdy i na Frýdlantsko konečně dorazila železnice. Hlavní železná páteř celého kraje, trať Liberec - Závidov, byla dokončena roku 1875 a její otevření rychle oživilo hospodářský život v celém výběžku. Avšak i obyVatelé vzdálenějších obcí, především novoměstští a hejničtí, požadovali tychlé zavedení železnice do svých obcí. Rakouský stát ani zemské orgáhy však nebyly na železniční přípojky ochotny uvolnit žádné finanční prostředky. Proto roku 1889 vznikla z iniciativy frýdlantského okresu Společnost Frýdlantské okresní dráhy (FBB), která nákladem 5 milionů rakouských korun nechala vybudovat nejprve roku 1900 trať z Raspenavy do Bílého Potoka o délce 6 km. V témže roce byla zkolaudována i
unikátní úzkokolejka do Heřmanic, zvaná lidově Heřmanička. Tato trať sloužila s přestávkami až do roku 1976, kdy byla poté, co na ní jeden z ranních vlaků zapadl do velké závěje, z provozních důvodů zrušena. Její význam však byl pro obyvatele mnoha obcí obrovský, jen díky ní se podařilo osídlit po druhé světové válce mnohé z obcí na jihozápad od Frýdlantu. Starší lidé na Frýdlantsku si dodnes vyprávějí o překrásných výletech na heřmanické dráze, v otevřených vagonech hrála hudba, kraj voněl mírem a poválečnou svobodou. Dnes trasu zrušené trati nostalgicky sleduje jen turistický pochod "Po stopách Heřmaničky" pořádaný každoročně frýdlantskými turisty.

Jako poslední z tratí FBB byla dostavěna dráha do Jindřichovic, dlouhá 25,4 km. Pro připomenutí zašlých, pradávných dob, kdy leccos bylo jinak, stojí za zmínku, že ve Frýdlantě bývaly kdysi nádražní budovy dvě. Dnešní nádraží sloužilo pouze potřebám trati Liberec - Frýdlant - Závidov a společnost Frýdlantské okresní dráhy měla svoji stanici naproti přes ulici. U vysoké budovy, v které dnes sídlí lékaři, stále rezavějí zbytky starých kolejnic.

Jak vypadaly cesty v samotném Frýdlantu, víme jen ze strohých zpráv. Město se však o své cesty, ulice a náměstí ve svém prvopočátku příliš nestaralo. Ulice se nedláždily, místo mostů sloužily k překonání Smědé a potoků mnohé brody. Největší z nich asi býval na místě dnešního železného mostu na cestě vedoucí do Větrova. Po staru se mu říkalo zkomoleně Schnellefort, to proto, že když stoupla hladina řeky, museli zde bydlící lidé rychle uprchnout do bezpečí. Později zde byla Smědá zregulována a nad starým brodem byl postaven most.

Podle městské kroniky se začaly ulice a cesty uprostřed města systematicky upravovat až na konci 16. století. Nejprve bylo roku 1588 kameny ze dna Smědé vydlážděno náměstí a později i všechny uličky vnitřního města. Staré dláždění však bylo velmi nerovné a navíc se rychle ničilo. Novou dlažbu z kvalitnějších kostek položil na náměstí až roku 1799 dlaždič Dominik Pfeifer.

Podle nařízení ze 16. století musely být všechny ulice a náměstí v sobotu zameteny a byl na nich zakázán pohyb drůbeže a dobytka. Je sice pravdou, že staré prameny již neuvádějí, jak bylo toto nařízení dodržováno, ale na druhou stranu si asi dnes nedokážeme představit krávy a slepice pobíhat před frýdlantskou radnicí. Přesně takové situace však zachycují staré naivní obrazy frýdlantských malířů, krásné časy slepičinců, kravinců a žluté slámy na náměstích. Nám jsou však bohužel bližší smrduté automobily a čedičová dlažba zalitá asfaltem.
(zdroj: Marek Řeháček - Frýdlant - Ohlédnutí)